Jan Šrubař
Otec sedmi dětí, voják, sokol, vlastenec, sportovec tělem i duší, propagátor lyžování, odbojář a hrdina umučený nacisty. Chlap s velkým CH. Chlap, který zemřel za svobodu. Chlap, který měl až do konce rovná záda.
Jan Šrubař se narodil 17. prosince 1885 ve Frenštátě pod Radhoštěm. Vyučil se zámečníkem a vydal se na zkušenou do Pardubic a do Drážďan. Po návratu zpátky pracoval až do 1. světové války jako strojník. V roce 1911 se oženil s Marií Rečkovou, která se stala jeho celoživotní oporou a zejména v pozdějších těžkých časech statečně sdílela společné ideály.
Už během učení se stal členem sokolské jednoty a jeho láska ke sportu ho provázela celým životem. Byl také členem Pohorské jednoty Radhošť.
Koncem prvního desetiletí 20. století objevil kouzlo lyží – vymoženosti v té době dostupné jen nemnohým – a byla z toho celoživotní láska, která určila nejen jeho sportovní, ale i profesní kariéru.
Další láskou Jana Šrubaře bylo kino a divadlo. Už v roce 1912 v rámci sokolské jednoty založil ve Frenštátě promítací a divadelní sál a sám zajišťoval promítání a pomáhal i při divadelních představeních.
Pak přišla 1. světová válka.
Musel narukovat a sloužil u pevnostního dělostřelectva. V důsledku popálenin utrpěných po výbuchu střelného prachu byl ale v roce 1917 odvelen z vojska a nastoupil do továrny v Kopřivnici. Po návratu vycítil šanci na vznik samostatného státu a znásobil své vlastenecké úsilí.
V roce 1918 nejprve navzdory tomu, že frenštátská sokolská jednota byla v roce 1915 zakázána, zorganizoval prvomájový sokolský výlet na Horečky a na podzim téhož roku se pak angažoval v místním výboru zajišťujícím co nejhladší průběh převzetí moci monarchie do rukou nové československé republiky.
Na prvním místě však pro něj stále zůstávaly sokolské aktivity, divadlo a lyžování. Časem odešel ze zaměstnání a ve vlastní dílně začal vyrábět lyžařská vázání, která kompletoval s „prkýnky“ vyráběnými místním truhlářem, aby umožnil dostupnost lyžování pro ostatní. V roce 1924 otevřel ve Frenštátě půjčovnu lyží, aby si mohl tento sport vyzkoušet opravdu každý a inicioval stavbu lyžařského můstku na Pustevnách. Organizoval také lyžařské závody, jejichž náklady často dotoval z vlastních prostředků.
V důsledku hospodářské krize 30. let, která vedla k neodebraným zakázkám, byly však jeho dům i dílna zabaveny v exekuci a Jan Šrubař se přestěhoval do Valašského Meziříčí. Tam pokračoval s dalšími nadšenci v organizování soutěží i trénování závodníků lyžařského oddílu. V něm vedl i své syny, kteří sklízeli úspěchy i na celostátní úrovni, nejstarší z nich dokonce obsadil jako reprezentant Československa 20. místo na mistrovství světa.
Sám se závodů také aktivně účastnil. Ještě ve svých 53 letech se stal Jan Šrubař suverénním vítězem v kategorii starších závodníků na Zimních sletových hrách Československé obce sokolské ve Vysokých Tatrách.
Mezi sokoly požíval velké úcty, o čemž svědčí i to, že se stal náčelníkem celé sokolské župy Valašské Františka Palackého, druhé nejstarší na Moravě.
To už se ale nad Evropou stahovala mračna druhé světové války.
S okupací se vlastenec Jan Šrubař nedokázal smířit a okamžitě se zapojil do odboje. Nejprve navázal spolupráci se skupinou Obrana národa, posléze se však, na základě smutných zkušeností s neopatrností některých členů, rozhodl sám vytvořit organizaci ze spolehlivých lidí, které znal ze sokolského prostředí. Zaměřil se na převádění osob přes slovenskou hranici do zahraničních jednotek, organizování dopravy a shromažďování zbraní.
Byl však, jak se to stalo i tolika jiným odbojářům, udán gestapu. To provedlo první razii u Šrubařů doma v únoru 1940, v době kdy Jan Šrubař ležel se zlomenou nohou. Gestapo se omezilo jen na domovní prohlídku, kterou v dalších měsících ještě několikrát zopakovalo, ale zbraně ani jiné usvědčující materiály nenašli.
V listopadu 1940 však již Jana Šrubaře zatkli a odvezli do Ostravy. Navzdory tříměsíčnímu mučení, kdy strávil celou dobu v okovech a v jakoukoliv denní i noční hodinu podstupoval strašlivé bití a týrání, nic nepřiznal a nikoho ze svých spolupracovníků neprozradil.
Dokonce i sami jeho trýznitelé k němu nakonec pocítili nechtěný respekt. Když byli v dubnu 1941 zatčeni Šrubařovi synové Jan a Václav, vyslýchající gestapák jednomu z nich řekl:
„Ale ten tvůj otec něco snese! A styděti se za něj nemusíš, ten to měl výborně zorganizováno!“
V té době však již byl Jan Šrubař starší v táboře nucených prací s vězením ve Wohlau (dnes Wólow v Polsku, nedaleko Vratislavi/Wróclavi). V květnu se do stejné věznice dostali i oba jeho zatčení synové a jakkoliv se kvůli jejich osudu musel trápit, umožnilo jim to alespoň se vzájemně podporovat tajně předávanými motáky. V říjnu byl na nějakou dobu převezen k soudnímu vyšetřování s ostatními členy Obrany národa do Vratislavi a nějaký čas strávil i v berlínském vězení Alt-Moabit. Samotný soud, při němž byl odsouzen k trestu smrti, proběhl až v listopadu 1942 opět ve Vratislavi.
Po odsouzení se jeho podmínky ještě více zhoršily. Byl přeložen na samotku do kobky smrti, kde se k častému trýznění přidalo trvalé spoutání. Přesto svým trýznitelům nechtěl dopřát to poslední zadostiučinění.
„Pod sekeru mě nedostanou“ říkal již dávno před svým odsouzením.
A nedostali.
Když se přiblížil den stanovené popravy, zanícené rány po mučení vedly k otravě krve , na niž 7. února 1943 zemřel.
Tak skonal člověk, který miloval Beskydy, sport a svou vlast. Člověk, který pro svobodu svou i druhých vydržel to, co je pro nás dnes nemyslitelné.
Člověk, který byl v roce 1947 in memoriam vyznamenán Československým válečným křížem.
Člověk, jehož odkaz bychom měli mít na paměti.
A proto je zde Memoriál Jana Šrubaře.
Spolupracujeme se spolkem Společnost pro uchování odbojových tradic, z.s.
